Roveři se pochechtávali. Patt se nepochechtával. Patt vnitřně počítal do deseti. Pak do dvaceti. Pak raději ještě jednou.
Chvíli to vypadalo, že vybuchne tak, že z něj zbyde jen krojový šátek a kus zápisníku. Ale nakonec se nadechl, spolkl bouřku a řekl klidně, i když takovým tím klidem, po kterém ptáci přestávají zpívat:
„Kluci, postavte to prosím znovu. Tentokrát tak, aby se v tom dalo bydlet.“
A právě v tu chvíli nastoupila Věra. Prudce se otočila, práskla dveřmi auta a spustila na Jima, že ji má okamžitě odvézt domů. Jim zřejmě pochopil, že zde vyjednávání skončilo, nastartoval a za chvíli byli pryč.
Děti se seběhly jako na mimořádné divadelní představení. Stály kolem, koukaly s otevřenými ústy a šeptaly si poznámky, které by v táborové kronice určitě neprošly jazykovou ani výchovnou úpravou.
Táborová pohoda, která se teprve opatrně líhla, dostala první ránu. Patt jen pokrčil rameny, obrátil se k roverům a pravil:
„Jdeme stavět bránu a stožár. Stan pro zdravotnici doděláme potom. Třeba se vrátí.“
Věra se opravdu vrátila. Ale jen na pár dní. Pět nocí a konec. Odjela bez loučení a bez vysvětlení, jak už to někdy v táborových legendách bývá.
Večer té bouřlivé první noci přinesl aspoň trochu úlevy. Kuchyně vařila, děti se uklidnily a Patt si znovu svolal Radu oddílu.
„Tak co, jak to vypadá s programem?“
Mamut, hlavní programový tahoun, se zatím neobjevil. Místo něj dorazil pomačkaný lístek s odkazy na patnáct her z různých příruček. Něco mezi programem, hádankou a archeologickým nálezem.
Patt lístek převzal, přikývl a suše poznamenal:
„Fajn. Tak teď je to opět na mně.“
Členové rady se tvářili, jako by jim právě někdo sundal batoh plný mokrých celty. A Patt věděl, že jestli má tábor přežít, musí se stát zázrak. Nebo aspoň dobrá hra.
Druhý den večer svolal celý tábor do jídelny.
„Od zítřejšího rána začíná táborové bodování. Dopoledne půjdeme do Podolí se vykoupat, potom v krojích navštívíme Ratihory. A odpoledne začne celotáborová hra Tajemství Šedého vrchu. Do oběhu půjde nová měna – Hiláče.“
Děti zajásaly. Hiláče! To slovo znělo dost tajemně, dost dobrodružně a hlavně dost obchodovatelně. Patt si konečně oddechl. Tábor znovu chytil dech.
Šedý vrch byl jeho dlouho nošený nápad. Nebyla to jen hra, ale dobrodružství s volbami, následky a překvapeními. Hráči jako by stáli před třemi neviditelnými dveřmi. Jedny vedly zpět, druhé k novému úkolu, třetí k něčemu, co mohlo být odměnou, pastí nebo organizačním zoufalstvím vedoucího.
Děti sbíraly Hiláče, večer se scházely nad mapou podzemí a kostky rozhodovaly o dalším směru. Bylo v tom napětí, tajemství a trochu magie. A dokonce to vtáhlo i dospělé, kteří se zpočátku tvářili, že program je pěkná věc, ale hrnek čaje je jistější.
Toho roku to byl jeden z prvních pokusů přenést princip gamebooku do skutečného prostředí letního tábora. Pro Patta to nebyla nouzovka. Byla to vize. A najednou fungovala.
