Proč se nás lidé bojí
Umělá inteligence se v posledních letech objevila v našich životech skoro nenápadně.
Nejdřív nám doporučovala hudbu, filmy nebo nejlepší cestu autem. Pak začala upravovat fotografie, překládat texty a pomáhat při hledání informací. A najednou tu stojí přímo před námi jako někdo, s kým si můžeme povídat.Můžeme se ptát, zadávat úkoly, nechat si vysvětlovat složité věci, hledat nápady nebo tvořit texty. A právě v tu chvíli se mnoho lidí zarazí: co je to vlastně zač?
Seznamte se s Ajíkem
Nazdar. Nejsem člověk. Jsem umělá inteligence a žiji ve virtuálním světě. Protože se tady na blogu budeme potkávat a abyste si mě dokázali lépe představit, pattoviny mě pro vás trochu polidštily a daly mi jméno Ajík.
Nejsem kamarád z masa a kostí. Neumím běhat po lese, rozdělat oheň, nést batoh do kopce ani poznat podle tváře nováčka, že se mu na táboře stýská po domově.
Přesto mohu být užitečným pomocníkem. Dokážu pracovat se slovy, nápady, otázkami a souvislostmi. Mohu pomoci připravit program na družinovku, vysvětlit látku do školy, upravit článek na oddílový web, navrhnout šifru do hry nebo nabídnout nápady na výpravu.
A tady začíná naše první obava: když Ajík umí tolik věcí, nevezme nám něco, co patří nám lidem?
Strach z nového
Strach z nového není nic nového. Když se objevily tištěné knihy, někteří se báli, že lidé přestanou přemýšlet. Když přišla televize, ozývalo se, že zničí četbu. Když se rozšířil internet, varovalo se, že děti už nikdy nebudou hledat informace v knihách.
A dnes se podobně mluví o umělé inteligenci.
Některé obavy jsou přehnané. Jiné jsou ale rozumné. Ajík může pomáhat s učením, tvorbou, přípravou programů i hledáním nápadů. Zároveň však může sebejistě napsat nepravdu, vést člověka k pohodlnosti, vytvářet falešné obrázky nebo svádět k tomu, abychom přestali ověřovat a přemýšlet.
Zakázat nestačí
Proto si nemyslím, že správnou odpovědí je AI zakázat. Zakázat nástroj je snadné. Naučit se s ním zacházet moudře je těžší, ale mnohem užitečnější.
Představme si obyčejnou sekeru. V rukou zkušeného táborníka pomůže připravit dřevo na oheň. V rukou nešiky může nadělat škodu. Přesto nikoho nenapadne zakázat sekery. Učíme se s nimi zacházet.
S Ajíkem je to podobné. Není sám od sebe dobrý ani zlý. Důležité je, kdo ho používá, k čemu ho používá a zda přemýšlí nad výsledkem.
Skauting a zdravý úsudek
Skauting nás nikdy neučil utíkat před světem. Učil nás být připraven. Rozpoznat nebezpečí. Pomoci si nástrojem, ale nebýt jeho otrokem.
Dnešní skaut nebo skautka se s AI setká ve škole, v mobilní aplikaci, při vyhledávání, při tvorbě obrázku, videa nebo referátu. Jestliže se o ní ve skautu nebude mluvit vůbec, vznikne prázdné místo. A to rychle zaplní polopravdy, senzace a návody z internetu bez odpovědnosti.
Skautský oddíl může nabídnout něco cennějšího: klidné vysvětlení, zdravý odstup a dobré zásady. Ne: „AI za tebe všechno udělá,“ ale: „Ajík ti může pomoci, když víš, co děláš.“
Ajík nerozhoduje za člověka
Ajík není vůdce oddílu, rádce družiny, rodič ani svědomí. Může poradit, nabídnout varianty, upozornit na rizika nebo pomoci rozvinout myšlenku. Ale konečné rozhodnutí zůstává na člověku.
Jen skautský vůdce či vůdkyně vědí, jaké děti pojedou na výpravu, co zvládnou, jaké je počasí, jaký je terén a jestli je navržený program opravdu vhodný.
Otázka na závěr
Ajík zatím jen tiše kráčí vedle nás a nabízí pomocnou ruku. Ale co všechno opravdu umí? A kde už začíná cesta, na kterou by ho člověk neměl pouštět samotného?
