2. kapitola – Bratr jménem Andreas

Když jsem retušoval dědovy válečné fotografie, začaly se mi vracet dávné vzpomínky. Nedalo mi to. Začal jsem pátrat v archivech, matrikách a vojenských záznamech.

Měsíce hledání postupně odhalovaly příběh, o kterém děda téměř nikdy nemluvil.

Děda František se narodil roku 1896 jako nemanželský syn dvaatřicetileté Josefy Kučerové, která sloužila v domácnosti svých rodičů. Dostal jméno František. Narodil se v Ratibořských Horách čp. 68 na Žaburně, ve stavení, kterému se říkalo "U Vacků". Později zde býval koloniál s prodejem uhlí.

Na konci 19. století však nebylo jednoduché být svobodnou matkou, zvláště na venkově. Josefa proto odešla s malým Františkem za svou provdanou tetou do rakouského Štýrska, kde doufala v lepší život.

Její sestra se tam provdala za košíkáře Švandu, který přišel za prací z moravské osady Kuklík. Těmto manželům se narodil syn Andreas – Františkův bratranec, který byl přibližně stejně starý jako on.

O několik let později se všichni přestěhovali do Vídně, kde našli nový domov. Bydleli na adrese Schwarzspanierstraße 15 v 9. vídeňském okrese, jen několik minut chůze od centra tehdejší císařské metropole. 

Právě tam František prožil společně se svým bratrancem své dětství, dospívání i studentská léta. A právě Andreas se měl stát jednou z nejdůležitějších osob Františkova života.

Když v létě roku 1914 vypukla válka, nebyl ještě František plnoletý. Společně s Andreasem dobrovolně vstoupili do rakousko-uherské armády. Oba byli vídeňští Češi a věřili, že se brzo po válce vrátí domů.

Ve Vídni absolvovali výcvik u císařských střelců, během něhož se oba vyučili vojenskými telefonisty. Poté byli oba kluci odesláni na frontu.

Nikdo tehdy netušil, že se miliony lidí už nikdy nevrátí.