Naše politika byla jednoduchá, zato účinná. Dali jsme všem vůdcům plnou moc, aby každý hledal a sháněl v zájmu svého oddílu, potažmo střediska, protože byly i takové oddíly, které pomoc stále potřebovaly.
Začal jsem používat diář a koukat se na hodinky. Najezdil stovky kilometrů a dny se mi zdáli velmi krátké. Ono se to dobře plánuje, papír snese ledacos, horší je to ovšem se splněním. Některé dílčí úkoly jsem podstoupil svým zástupcům. Při dobré vůli - každý balík problémů zahrnoval několik desítek dalších úkolů. Večery a noci jsem trávil sestavováním a přípravou oddílového programu, abych přes den sháněl nebo prosil jednotlivce a podniky. Panečku, kdyby tenkráte byly mobilní telefony či internet…
Po prázdninách se část chlapců do oddílu už nevrátila. Naplno se rozběhly družinové schůzky, které byly prozatím každý druhý týden. Oddílovka byla vždy jednou v měsíci, spojená s výpravou. Každý pátek byla OR, kde jsem vedl rádce a podrádce v přípravě družinového programu a plnění prvého stupně skautské zdatnosti.
Tak jako na počátku roku 1990, vytvořil jsem si i v září půlroční plán růstu oddílu, včetně rámcového programu. Bylo nutné sestavit nové družiny, ale už jsem se nemusel spoléhat na intuici, nýbrž na osobní znalost jejich členů. Navíc, vznikla i družina Orlů.
Orli – Indián, Placák
Bobři – Mamut, Pinocio
Lišky – Bidlo, Dufi
Hadi – Bizon, Kuži
Medvědi – Brabčák, Beri
Vlčata - Indián (Patt)
Od září začala CRH Den Trifidů. Klukům jsem musel často vyprávět příběhy z šera dávných věků našeho oddílu. Připadalo jim to neskutečné a tajemné. Uvědomil jsem si, že sice známe historii oddílu od roku 1966, ale nedá se to říci o létech před tímto datem. Navíc, velmi často se k nám hlásili sami od sebe, úplně cizí lidé – pamětníci. Hlásili se a projevovali upřímnou radost, že se opět probudila skautská myšlenka. Vyptávali se na to či ono, vzpomínali, jak oni prožívali svá skautská léta. Občas jsem si poznamenal kontakt na ně s příslibem, že se určitě ozveme.
Snad i proto jsem hned od září vyhlásil soutěž, a začala honba za historií našeho oddílu. Družiny si dokonce vyráběly i drobné dárky, a věnovaly pátrání více času i mimo svých schůzek. Soutěž probíhala do konce roku a vcelku se povedla. Chlapci i já, jsme vyslechli desítky přímých účastníků. Na mě potom bylo shromažďovat výpovědi, a koordinovat další postup do chybějící mozaiky. Díky tomu jsme mohli celou historii poskládat v ucelený obraz. Nadto se nám podařilo získat, i některé historické dokumenty.
Pod vedením Jima se účastnila naše hlídka vlčat SZ v Říčanech u Prahy, kde obsadila 8. místo.
Na podzim jsme uspořádali pro středisko celodenní hru ve Vlčím dole, která se povedla i organizačně, a mezi oddíly měla pozitivní ohlas. Na této střediskovce, došlo i ke klání naší družiny Bobrů s vodáckým oddílem. Proč? Při odjezdu na tábor zapomněli Bobři na svou družinovou vlajku, kterou volně sbalenou nalezli právě vodáci. Zadarmo ji dát nechtěli, proto se na střediskovém srazu domluvilo, že Bobři budou soutěžit s vodáky ve stavbě stanu na čas. Bobři vyhráli a vlajka byla zpět.
Pokukoval jsem, jak zmodernizovat naší táborovou výstroj. Podařilo se mi navázat kontakt s bratrem Dazulem (Brno) a on nám poslal na dobírku nové indiánské teepee. Bylo sice malé (3.6 m základna), ale to nic neubralo na radosti všech. Hned se také o Mikuláši postavilo u bratra Jima na zahradě, a zasvětilo na příštím letním táboře.
Začali jsme pomýšlet nad novým slavnostnějším oddílovým pokřikem. Ten prvně zazněl v závěru roku v klubovně, kde jsme si uspořádali první skautské vánoce. Účastnily se i bývalé členky oddílu. V nových kamnech vesele praskal oheň, vařil se čaj, každý donesl nějaké to vánoční cukrovíčko, a bylo nám dobře. Klubovnou se rozléhaly koledy a smích. Na závěr jsme se rozloučili s odd. rádci – Vaškem a Ondrou. Končila jim vojna a oni se vraceli do svých domovů.
Na Štědrý den jsme se jako oddíl účastnili výšlapu do Příběnic, včetně mého zástupce Paďi. Od letního tábora o sobě nedával vědět.
Tohoto tradičního výšlapu se účastní desítky skautů a skautek, staří i mladí. Koná se na památku zakladatele skautingu v Táboře E. Chalupného. Všude cestou ležel rozbředlý sníh a padlé stromy po nedávné vichřici. Cestou zpět mi můj zástupce Paďa oznámil, že teď nebude mít čas na oddíl, protože má spoustu práce na chalupě. Proto už nechce být mým zástupcem a nabízí svou funkci... Něco takového jsem od jeho výstupu u závěrečného ohně na letním táboře očekával.
Na všechny naše podniky chodili kluci ve skautském kroji. Plnily se stupně zdatnosti i odborky. Tak skončil rok NULA a před námi jsme všichni viděli jenom hvězdný prach…
