Když jsem byl v roverském věku (1968 - 69), hledal jsem se svými oddílovými vrstevníky roverskou cestu za světlem. Všechno se zdálo v oddílu happy, ale právě těmito slovy nám sundal růžové brýle vůdce našeho oddílu Akéla.
Nebyl internet, ale nalezli jsme člověka (lékař - skaut), který se vrátil ze studijního pobytu v Anglii a on nám vyprávěl o tamních roverech. Pár měsíců na to, po srpnových událostech r. 1968 - emigroval.
Ani nevíte, jakou jsme měli všichni (vč. vůdce) radost, když nám ze Spojeného království přišla objemná obálka. Obsahovala brožurku o B-P, pár barevných časopisů o roverech a rangers. Obálka obsahovala přihlášku pro roverskou skupinu i brožurku, která vysvětlovala cíle, metodiku atd. Vysypalo se i několik nášivek a osobní dopis tamního roverského vůdce, s desítkami podpisů…
A tak vznikl při našel oddílu Roverský svaz Eridanus (12 členů), přihlášku jsme do týdne vyplnili a odeslali. Rok poté, jsme dostali další a poslední velkou zásilku. Obsahovala přivítání do Baden-Powell Scouts' Association, do svazku roverů.
Hned po náboru do Junáka r. 1990, byla v mém oddílu třetina potencionálních roverů. Došlo k tomu díky většinovému přístupu tehdejších vedoucích oddílů. Děti starší 14 let nikdo do nově vznikajících oddílů nechtěl. Důvodem byla jejich předpokládaná činnost v socialistickém Pionýru, a tím spojená ideologie.
Akéla (můj vůdce) a Johny (ORJ), kteří byli vedoucími náborové skupiny, s tím měli etický problém. A tehdy mě požádali, abych se jich ujal a tak se i stalo. "Pracovně" se těmto dětem říkalo Takyskauti.
V průběhu několika let, vzniklo při našem oddílu samovolně několik roverských družin. Bohužel, tyto skupinky nevědomky rozbíjely oddíl zevnitř. Není proto divu a bylo pro mě přímo životní nutností, že po všech těch kotrmelcích mých roverů, jsem začal hledat vlastní cestu...
