První stopa nás zavede do Českých Budějovic. Boušek nezačal s okultismem až po rozvodu, jak se často píše.
Magie ho přitahovala mnohem dřív – pravděpodobně už ve školním roce 1920/1921, kdy působil v Českých Budějovicích. Právě tam se setkal s Otakarem Griesem, jednou z nejvýraznějších postav českého hermetismu první třetiny 20. století. O tomto období jsem se zmínil už v článku Rafael M. Boušek – socialista, hermetik a herpetolog.
Griese nebyl pouťový hadač osudu ani člověk, který by vám za pětikorunu vyčetl budoucnost z dlaně. Zabýval se astrologií, kabalou, martinismem, ceremoniální magií a theurgií. Vydával časopisy Isis, Lucifer a Zasvěcení, překládal zahraniční autory a pokoušel se českému hermetismu dát systém. Především ale zastával myšlenku, že okultní jevy nemusejí stát proti přírodě. Mohou být její dosud nepoznanou částí. A to muselo Bouškovi sedět jako ulité.
Byl zvyklý měřit, třídit, kreslit a zapisovat. Zkoumal hadí jed, sladkovodní život i dno Jordánu. Když tedy slyšel, že také magie může být založena na pozorování a pokusu, nemusel v tom vidět útěk od vědy. Spíš další dveře. Za nimi byla místnost, do níž zatím nikdo pořádně neposvítil. Milan Nakonečný, který se s Bouškem později osobně stýkal, napsal, že Boušek chápal magii jako experimentální vědu. To jsou dvě slova, bez nichž se jeho okultní činnost pochopit nedá.
Podle Nakonečného patřil Rafael Maria Boušek k lidem, s nimiž Griese udržoval kontakt. Badatelé mluví také o jejich korespondenci. Samotný soubor dopisů však zatím veřejně k dispozici nemáme, a tak nevíme, co přesně si oba muži psali. Mohli rozebírat knihy, doporučovat si literaturu nebo probírat praktické postupy. Mohli také řešit docela obyčejné věci. Dopis hermetika nemusí na každé stránce páchnout sírou. Jeden závěr je přesto poměrně pevný: Otakar Griese je jediným bezpečně známým Bouškovým učitelem a nejbližším doloženým kontaktem v okultním prostředí.
To ovšem neznamená, že spolu stáli v jednom kruhu a vyvolávali démony. Pro společné obřady ne-máme jediný spolehlivý doklad. Griese Bouškovi otevřel cestu. Kam po ní Boušek došel, už byla hlavně jeho věc. Nakonečný řadil Bouška do širšího okruhu Grieseho kontaktů vedle Jiřího Karáska ze Lvovic, Otokara Březiny nebo choreografa Joea Jenčíka. Z toho nelze udělat Bouškovy spolupracovníky. Znát stejného člověka opravdu není totéž jako společně zaklínat duchy. Milan Nakonečný: Novodobý český hermetismus
Co ovšem znamenala „experimentální magie“ v Bouškově podání? Podle Nakonečného nezůstal u četby a sbírání tajemných knih. Prováděl magické evokace – obřady, při nichž se operatér pokouší přivolat určitou duchovní bytost a přimět ji, aby se nějak projevila. Příprava takového rituálu nebyla záležitostí několika zamumlaných slov při svíčce. Staré grimoáry předepisovaly ochranný kruh, zvláštní oděv, posvěcené nástroje, pečeti, modlitby, jména duchů i přesnou dobu provedení. Člověk musel postup znát a držet se ho.
Bouškovi to mohlo připomínat pokus v laboratoři. Nejdřív prostudovat návod. Potom připravit podmínky. Provést operaci. Pozorovat. Zapsat výsledek. A on si výsledky skutečně zapisoval. Vedl si podrobný deník magických evokací. Kdyby se dochoval, dnes bychom věděli, které bytosti vyvolával, jaké používal formule, co během obřadu prožil a co považoval za úspěch. Jenže právě ve chvíli, kdy se dostáváme k nejcennějšímu prameni, Boušek nám jej vezme z ruky. Deník zničil.
Spolu s ním odstranil také vlastní rukopisné zpracování Šalamounových klíčků, podle něhož měl pracovat. Šalamounské grimoáry patří k nejznámějším evropským příručkám ceremoniální magie. Obsahují jména duchovních bytostí, jejich pečeti, podoby ochranných kruhů, modlitby i návody k přípravě magických nástrojů. Boušek prý Nakonečnému vysvětlil, že rukopis nesměl prodat. Mohl jej pouze darovat. Protože zřejmě nenašel nikoho, komu by jej chtěl svěřit, raději jej zničil.
Proč? Bál se zneužití? Zavazoval ho slib? Nebo nechtěl, aby někdo četl záznamy člověka, který už sám začal o své cestě pochybovat? Nevíme. A Boušek si odpověď odnesl s sebou.
Příběh známe z Nakonečného knihy a Nakonečnému jej vyprávěl sám Boušek. Neznáme datum ani místo. Nemáme svědka, fotografii ani zápis ze zničeného deníku. Mohlo jít o obyčejné slétnutí ptáků, kterému Boušek během rituálu přisoudil zvláštní význam. Mohl se nacházet ve změněném stavu vědomí. Vzpomínka se mohla během let proměnit. A samozřejmě zůstává možnost, že Boušek celou událost opravdu prožil tak, jak ji později popsal – jako viditelnou odpověď na provedený obřad.
Historicky lze bezpečně říct pouze toto: Boušek o hejnu vran vyprávěl jako o výsledku démonologické-ho pokusu. Nakonečnému také řekl, že se jej jistý démon třikrát pokusil připravit o život. O jakou bytost šlo? Co se mělo stát? Nehoda, nemoc, děsivý sen, nebo něco během rituálu? Nakonečný podrobnosti nezaznamenal. A tam, kde končí zápis, začíná lidská fantazie pracovat na dvě směny.
