Zápisník z Velké války XXX. - Z Alp do legií

28. května 1917 se František Holický v Le Rivier d’Allemont odmlčel. 

Nejspíš netušil, že právě napsal poslední řádky zápisníku, který se jednou, po více než sto letech, dostane do rukou jeho potomků a bude znovu vyprávět jeho příběh. Zápisník končí v horách. V údolí Eau d’Olle, mezi prudkými svahy francouzských Alp, kde František jako válečný zajatec pracoval na stavbách souvisejících s výrobou elektřiny. Jeho příběh tam ale neskončil. Jen nám na nějakou dobu zmizel z očí.

Údolí Eau d’Olle bylo už před první světovou válkou místem, kde se ve velkém začala využívat síla horské vody. Roku 1907 zde vznikla Société hydroélectrique de l’Eau d’Olle, která navázala na starší pokusy o výrobu elektřiny z místních toků. Proud odtud neměl sloužit jen okolí Grenoblu. Dálkovým vedením putoval také do průmyslových oblastí u Saint-Étienne a Saint-Chamondu. Pak přišla válka.

Práce se nejprve omezily, jenže válka potřebovala továrny a továrny potřebovaly elektřinu. A tak se začalo znovu stavět. V lednu 1916 francouzský stát přislíbil společnosti pět set válečných zajatců. Podle dochovaných firemních záznamů jich nakonec nebylo nikdy více než tři sta. Mezi nimi byl i František Holický.

Z jeho zápisků víme, že život zajatců zdaleka nebyl jen o ražení tunelů. Stavěli a opravovali cesty, odklízeli kamení, udržovali zásobovací stezky a v zimě se doslova prokopávali hlubokým sněhem. Kdo někdy viděl zimní Alpy, dovede si představit, co to znamenalo. A kdo ne, tomu možná stačí představa chlapa s lopatou, před kterým je několik metrů sněhu a za ním další den úplně stejné práce.

A právě tady, v Le Rivier d’Allemont, napsal František 28. května 1917 poslední dochovaný zápis. Pak nastává ticho. Kam zmizel František Holický? To je jedna z otázek, na kterou zatím neumím odpovědět. Nevíme přesně, jak dlouho ještě v údolí Eau d’Olle zůstal. Nevíme ani, kdy a za jakých okolností odtud odešel. A především zatím neznáme cestu, která ho nakonec přivedla do Cognacu.

Po měsících, kdy jsme jej díky zápisníku mohli sledovat téměř krok za krokem, najednou chybí několik stránek jeho života. Znovu se objeví až v úředních záznamech. A tentokrát už ne jako rakousko-uherský voják ani jako válečný zajatec.

Záznam Františka Holického v databázi československých legionářů.

22. března 1918 se František Holický přihlásil do československých legií ve Francii. Dne 14. dubna byl jako vojín zařazen k 21. československému střeleckému pluku. Je v tom zvláštní obrat. Muž, kterého monarchie v roce 1914 povolala do války a poslala bojovat za císaře, se o necelé čtyři roky později chystal se zbraní v ruce bojovat za stát, který ještě ani oficiálně neexistoval.

Českoslovenští legionáři ve Francii. František Holický je na snímku označen kroužkem.

21. československý střelecký pluk se formoval v Cognacu od počátku roku 1918. Scházeli se v něm Češi a Slováci, jejichž cesty do Francie byly často stejně neuvěřitelné jako ta Františkova. Přicházeli z Ruska, Rumunska, Spojených států i z různých míst Francie. Každý měl za sebou svůj příběh. Někdo krátký, jiný by vydal na román. Dne 30. června 1918 převzal pluk v Darney bojový prapor. Slavnost skončila a přišla skutečnost.

V říjnu 1918 byl 21. pluk nasazen u Terron-sur-Aisne nedaleko Vouziers. Ve stejné oblasti bojoval také 22. československý střelecký pluk, který sváděl těžké boje především u Chestres. Československé brigádě velel francouzský plukovník Armand-Charles Philippe, v čele 21. pluku stál podplukovník Antoine Gillain. A někde mezi stovkami dalších mužů tam byl také vojín František Holický z malé obce Radíče na Sedlčansku.

Když si uvědomíme, odkud vyšel, je ta cesta skoro neuvěřitelná. Radíč. Linec. Balkán. Srbské zajetí. Skopje. Nemoci. Hlad. Albánské hory. Francie. Zajatecká práce v Alpách. Cognac. A nakonec znovu fronta. Čtyři roky lidského života. Na mapě je to pár čar. Pro člověka, který je musel projít, celý svět.

Válka skončila 11. listopadu 1918. Pro vojáky tím ale cesta domů ještě nekončila. Francouzští legionáři se do nově vzniklého Československa vraceli postupně a část 21. střeleckého pluku byla v lednu 1919 nasazena také v československo-polském konfliktu o Těšínsko. Podle legionářského záznamu skončila Františku Holickému služba 6. května 1919. Teprve potom mohl skutečně domů. Do Radíče.

Nevím, co se mu honilo hlavou, když se po těch letech vracel do míst, odkud kdysi odcházel jako obyčejný mladý muž s povolávacím rozkazem v kapse. Odcházel jako voják rakousko-uherské monarchie. Vracel se jako československý legionář do země, která při jeho odchodu ještě neexistovala. Možná měl pocit, že nejhorší má za sebou. Člověk by mu to přál.

Jenže Františkův příběh má ještě jednu, mnohem tišší kapitolu. Už bez zákopů, zajateckých táborů a alpského sněhu. Kapitolu o návratu domů a také o tom, co po něm zůstalo.