Nedávno jsem tady zavzpomínal na Akélu, dědečka Vlka. Když umíral, volala mi maminka Vlka, že Akéla chce odejít, a chce se mnou ještě mluvit. Držel jsem ho za ruku, on otevřel na chvilku oči, usmál se, špitnul: "… dej pozor na Honzu…", a opět upadl do vysvobozujícího spánku.
Hodně moc jsme si toho od té doby s Vlkem řekli, a sám přiznal, že to jsou věci, které by nikomu jinému nesvěřil. Bylo to vzájemné, bylo to přátelství, o které se dalo opřít. Vím, jak miloval svou Verunku s Vašíkem, svou rodinu, lidičky kolem sebe, a každému chtěl dát kousek sebe.
Někteří lidé přijdou do našich životů, zanechají stopy v našich srdcích, a my už nikdy nebudeme stejní. Co mě nyní celého prostupuje - je tichý smutek, touha po dalších několika hodinách, jednom slově, ještě jednom přátelském žďuchnutí. Zase mi v uších zní ta nekonečná písnička, kterou jsme si spolu onehdy broukali…
Snažím se Vlku pochopit, proč si opustil tento život tak brzo, proč si odešel dřív, než jsme byli oba připraveni říci si Sbohem. Ale kousek po kousku, si začínám uvědomovat, že jsi sice zemřel, šel za Akélou, ale že si taky žil. A Tvůj život mi dal vzpomínky safraporte krásné na to, zapomenout na chvíle vedle Tebe.
Čest Tvoji památce.
