A ty na sebe nenechaly dlouho čekat.
V úterý 2. ledna 1996, krátce po sedmé hodině ranní, vjel na železniční viadukt druhý pravidelný spoj. Mašinfíra si něčeho všiml.
Něco leželo v kolejišti. Něco, co tam nepatřilo. Navíc z toho trčely barevné dráty.
Neváhal ani okamžik. Soupravu zastavil.
Během krátké chvíle se z tiché ranní tratě stalo místo mimořádné události. Na viadukt dorazila státní i železniční policie. Doprava byla zastavena a nahrazena autobusy. Po prvním ohledání bylo jasné, že si nikdo netroufne rozhodnout na místě.
Byl povolán krajský pyrotechnik. A tím se případ posunul o úroveň výš.
Pyrotechnici prohlédli celý viadukt. Nenechali nic náhodě. Použili i slaňovací techniku, aby zkontrolovali pilíře mostu a všechna podezřelá místa. Domnělé nástrahy zajistili a policie poté pěšky prohledala trať na obě strany, tedy do Milevska a Tábora.
Zpočátku nikdo nevěděl, s čím má vlastně co do činění.
Shodou okolností v nedalekém městě na přelomu roku slavili silvestra pražští příznivci jedné tehdejší krajně pravicové strany. Vyšetřování proto dostalo nový směr. Nešlo už jen o výtržnost na trati. Začalo se uvažovat i o možném politickém nebo teroristickém motivu.
Do případu vstoupila BIS.
Ta začala pátrat jinudy. V nedalekém městě se kdysi ve fabrice používaly trhaviny. Policie proto vyslechla současné i bývalé zaměstnance, kteří s nimi mohli přijít do styku. Prověřovali se cestující večerních a nočních spojů. Lidé z okolí. Myslivci. Rybáři. Trampové.
A pak se objevila první skutečná stopa.
Dva lesní dělníci vypověděli, že když jeli ráno prvním spojem do práce, přistoupila skupinka mladíků. Byli promrzlí, promočení, urousaní, špinavé papuly a měli batohy. Vystoupili s nimi na konečné.
Jeden z dělníků si je navíc jistý, že jednoho z nich zná od vidění. Nejspíš dojíždí do školy.
Kriminálka se začala ptát ve školách. Hledali kluky mezi patnácti a dvaceti lety. Takové, kteří dojížděli, chodili do přírody, mohli mít vztah ke skautingu nebo k trampingu.
Smyčka se začala pomalu stahovat.
Asi měsíc po roverské misi, počátkem února, přišli za Pattem dva muži od kriminálky. Věděli, že vede chlapecký skautský oddíl.
„Pořádali jste na Nový rok nějakou akci v okolí Milevska?“ zeptali se.
Patt odpověděl pravdivě. Žádnou oddílovou akci tam nepořádal. Zájmové území jeho oddílu leželo na opačném konci okresu. Byla to pravda.
Když se zeptal, o co jde, mnoho se nedozvěděl. Prý šlo o věc bezpečnosti státu.
Patt byl v tu chvíli rád, že mohl odpovědět čistě a bez lhaní. Jenže později mu došlo, že všechno stálo na jediné věci.
Zeptali se špatně. Nepořádal oddílovou akci. Ale roveři něco podnikli.
Dva měsíce poté za ním přišel do práce člověk v modré sportovní bundě. Představil se jako pracovník železniční policie. Posadil se, položil před Patta zapnutý diktafon a řekl, že se potřebuje na něco zeptat.
Případ jim prý kriminálka předala k došetření.
Znovu se ptal na Nový rok. Na oddíl. Na akce. Na noční pochody. Patt odpověděl stejně jako předtím.
Po několika týdnech se muž objevil znovu. Tentokrát už byl konkrétnější. Zajímal se o věk chlapců, o starší rovery, o noční výpravy a o to, zda se oddíl pohybuje i mimo běžné trasy.
A pak prozradil víc. Vyšetřuje se událost na železničním viaduktu. Patt poslouchal a s každou další větou cítil, jak mu v žaludku roste kámen.
Mezitím se policii objevila další stopa. V městě nedaleko viaduktu se o případu začali bavit žáci ve škole. Jedna žákyně řekla učiteli, že její bratr ví, kdo to udělal. Škola to oznámila policii. A tento poznatek putoval dál.
V květnu se detektiv objevil u Patta znovu.
"Nevíte náhodou," začal opatrně, "jestli si některý ze starších kluků z vašeho oddílu neudělal s kamarády noční pochod?"
Patt už věděl, že se kruh uzavírá. Na oko přislíbil, že se pozeptá.
Hned po jeho odchodu si svolal rovery. Chtěl vědět, co přesně policie ví, co už se provalilo a co zatím zůstalo mezi nimi.
Roveři se mu téměř vysmáli. Podle nich o nic nešlo. Nikdo nic neprozradil. Nikdo jim nic nedokáže. Patt prý nemá být nervózní.
Jenže Patt věděl svoje.
Od samého začátku celý výsadek zpackali. Ne kvůli samotnému pochodu. Ale kvůli stopám, lidem, svědkům, neodstraněným atrapám a vlastní lehkomyslnosti.
Teď už jen čekal, kdy se detektiv objeví znovu.
Netrvalo to ani týden. Ráno v práci někdo zaklepal na dveře. Stál tam opět muž od železniční policie.
„Tak co jste zjistil?“ zeptal se.
Tentokrát ale nepřišel jen poslouchat. Hned na začátku Patta zaskočil otázkou, jestli je některý z roverů už plnoletý. Pak pokračoval.
Věděl o jednom ze starších kluků, který dojížděl do školy v městě nedaleko incidentu. Věděl také, že se zajímá o výbušniny. A nakonec sáhl do kožené brašny.
Vytáhl igelitový sáček. Uvnitř ležela jedna z pečlivě vyrobených atrap.
Patt se na ni zadíval a bylo mu jasné, že hra skončila.
