24. skautský tábor - Poslední týden

Ve čtvrtek se začaly rozebírat stavby, bez kterých se už tábor obešel. Některé zmizely rychle, jiné vzdorovaly déle, jako by samy cítily, že ještě před pár dny patřily k neodmyslitelné výbavě tábořiště. 

Teď se z nich stávaly hromady dřeva, provazů a práce, kterou musel někdo opravdu udělat a uklidit. Komentátorů bylo samozřejmě dost. Ti se při podobných činnostech objevují s přesností lesních mravenců.

Večer přišel poslední oheň, spojený s vyhlášením nejlepších táborníků. Jak už to bývalo, sedělo se dlouho, s písničkou a veselou zábavou. Plameny klesaly, znovu se zvedaly a občas někdo přiložil. 

Oheň praskal stejně pro všechny. Neptal se, kdo celý tábor pracoval, kdo jen sliboval, a kdo se uměl objevit hlavně ve chvíli, kdy se rozdávalo uznání.

Předposlední den si Mamut vzal družiny do lesa aby si s nimi promluvil o skautingu. O službě, přátelství, čestnosti a odpovědnosti. Byla to silná slova. Měla jen drobnou vadu: říkal je právě člověk, který během tábora opakovaně selhal, pod jehož vedením se slibovaný program rozpadl a který ani nepovažoval za nutné omluvit se za svůj pozdní příjezd. Někdy je o hodnotách lepší nemluvit. Zvlášť když člověk stojí přímo na vlastních důkazech.

V pátek před obědem přijely na kontrolu dámy z Okresní hygienické stanice (OHS). Tábořiště už bylo z velké části sbalené, zásoby se dojídaly a latrína byla ze dvou třetin zasypaná. Všude panoval závěrečný provozní nepořádek, tedy přesně ten stav, který úřadům poskytuje krásné pole působnosti a Pattovi vysoký adrenalin.

Patt dámám z hygieny udělal kávu a snažil se být zdvořilý, klidný a věcný. Potom je diplomaticky poslal k "šípku". Dámy tento projev nepochopily jako vrcholnou ukázku spolupráce a sepsaly zápis, který nepatřil k nejlichotivějším. 

Patt poděkoval, rozloučil se a po jejich odchodu hodil celý zápis do kamen. Jako úřední dokument nebyl zápis nic moc, ale jako palivo splnil svou úlohu beze zbytku.

V sobotu už bylo tábořiště uklizené. Čekalo se jen na nákladní vůz pana Pinocia, který měl odvézt vybavení zpět do klubovny. 

Rodiče si mezi tím postupně odváželi děti. Jako poslední zůstal Patt se svými dětmi a čekal na majitelku.

Přecházel nervózně po louce, sbíral třísky a papírky, v lese rovnal větve a šišky, jako by se právě rozhodovalo o budoucnosti oddílu. Což v tu chvíli, při troše táborové představivosti, možná nebylo tak daleko od pravdy.

Před polednem majitelka přijela. Omluvila se za zpoždění a byla viditelně klidnější než při prvním setkání.

Patt poslal děti ke studánce a ukázal jí smlouvu. Stálo v ní, že pronájem pozemku i suché dřevo jsou za symbolickou částku - jednu korunu.

Majitelka mu vysvětlila rodinné vztahy po smrti otce, který nezanechal závěť. Sourozenci, majetek, dohody, nedohody. Starý známý příběh, jen tentokrát s tábořištěm uprostřed. Samotné místo i jeho úklid však ocenila a byla spokojená.

Patt navrhl další osobní setkání, aby se mohli domluvit, jak dál. Souhlasila. Vyměnili si adresy a telefonní číslo a rozloučili se. Tábor tím pro ten rok definitivně skončil.