O necelých dvacet let později postavil poblíž vlakového nádraží hospodu U Kučerů. Stála v rychle rostoucí průmyslové čtvrti, které místní říkali Kouřimov. Zdálo se, že válečné hrůzy zůstaly daleko za ním.
Jenže některé války nikdy skutečně neskončí.
Když dnes držím v ruce jeho opravenou fotografii, nedívám se už na přísného dědu, kterého jsem se jako dítě bál.
A možná teprve dnes chápu, proč si mě v posledních letech života pletl s Andreasem. Proč na mě občas mluvil německy. Proč v několika vzácných okamžicích jasné mysli plakal jako malé dítě.
Možná se ve vzpomínkách vracel ke svému bratru. K okamžiku, kdy ho nesl mezi životem a smrtí. K době, která skončila před desítkami let, ale nikdy ho nepřestala pronásledovat.
Můj děda František zemřel v bolestech na můj svátek v roce 1968.
Po mnoho let jsem znal jen jeho poslední podobu. Teprve několik zašlých fotografií, pohlednic a archivních dokumentů mi umožnilo poznat člověka, kterým býval před válkou i během ní.
Nezměnily minulost. Ale změnily můj pohled na dědečka.
Pochopil jsem, že za přísnou tváří, kterou jsem si pamatoval z dětství, se skrýval člověk poznamenaný událostmi, o nichž téměř nikdy nemluvil. Člověk, který přežil válku, zachránil život svému bratrovi a celý zbytek života si v sobě nesl vzpomínky, jež se nikdy nepodařilo zcela umlčet.
A možná právě proto stálo za to celý tento příběh znovu poskládat.
