A ono opravdu začínalo.
Jen ne úplně tak, jak si Patt představoval.
Tábor roku 1996 měl být výjimečný. Konal se od 13. července do 3. srpna na tradičním tábořišti ve Starých Horách. V nejživějších dnech se tam sešlo jednapadesát lidí. A poprvé s oddílem přijely také světlušky — čerstvé, drobné, zvídavé a zatím netušící, že na táboře je nejdůležitější umět najít ešus, ponožky a rádce, který se zrovna někde vykecává.
Skauti měli své táborové družiny. Patt se Sluníčkem pro vlčata a světlušky připravili nový systém dvou smíšených vojů. Starší měli pomáhat mladším, přítomnost světlušek měla zjemnit vlčata a světlušky měly zkrotit vlčata. Šlo o plán krásný, vznešený a organizačně asi stejně předvídatelný jako pokus vycvičit kočku pomocí rozkazu „sedni“.
Patt měl navíc na bedrech víc než obvykle. Sám se musel postarat o své dvě děti a na táboře ještě o celý oddíl. V hlavě měl seznam úkolů dlouhý jako seznam věcí, které si někdo zapomněl sbalit. Mobily tehdy neexistovaly. Když někdo nepřijel, nedal vědět nebo se rozhodl být tajemný, člověk si mohl maximálně sednout na pařez a hádat.
Už před táborem bylo vidět, že část roverů a činovníků nehořela nadšením. Někteří se odhlásili, aby se pak stejně objevili. Jiní přijížděli podle nálady. Někteří patrně vyznávali metodu „oddíl potřebuje svobodu, hlavně moji“.
Ale děti se těšily. A Patt věděl, že tábor se musí rozjet.
Patt vyhlížel Jima. Ten měl přivézt své děti a zdravotnici Věru.
Jim přijel před polednem. S dětmi, ale bez zdravotnice.
Ale zato s vypůjčenou kamerou.
Patt chvíli hleděl na nedostavěný tábor, pak na kameru, pak na Jima a usoudil, že mlčení bude pro krevní tlak výhodnější než komentář. Naivně totiž čekal, že mu zástupce pomůže s organizací stavby tábora. Jim však zřejmě dospěl k názoru, že tábor se postaví sám, ale film nikdo nenatočí. S Pinociem se proto pustili do prvních záběrů. Historický dokument vznikal ještě dřív, než bylo jasné, kdo bude ošetřovat případná zranění.
Sluníčko proto dostala za úkol vybrat zdravotní dokumentaci a připravit provizorní ošetřovnu. Když není zdravotnice, je dobré alespoň vědět, kde leží obvazy a komu se nesmí podat acylpyrin.
Večer přišel první společný čaj. Patt přivítal světlušky, vysvětlil táborový řád, bodování, signály, hlídky, nástupy, ohlašování a další nezbytnosti, které děti první večer poslouchají s posvátnou úctou, druhý den si je ještě přibližně pamatují a třetí den už zkoumají, zda je lze obejít.
Pak přišel čas na představení celotáborové hry. Patt se obrátil k roverům. Všichni tu byli. Pinocio. Vysílačka. Placák. Takio. Seržant. Stáňa. Tedy lidé, kteří slíbili program připravit.
Nastalo malé ticho. Pak někdo pronesl větu, která se měla zapsat do táborových dějin:
„Program má Mamut.“
Patt přikývl.
„A ví někdo, kdy Mamut přijede?“
Ticho zhoustlo natolik, že by se dalo krájet a podávat k večeři. Nikdo nevěděl.
Patt nic neřekl. Jen si v duchu pomyslel, že letošní tábor bude zřejmě památný. A že pokud program skutečně vlastní Mamut, o čemž pochyboval, měl by být patrně zapsán zlatým písmem.
