Důl Dorota býval bohatý a vydatný; dle historických záznamů se těžilo až do hloubky 176 m v osmi patrech. Pokud tedy pohlédnete na zalesněné Staré Hory od severovýchodu, vidíte svahy, které nejsou původním terénem. Je to násyp vytěžené hlušiny z dolu Dorota. Když pohlednete z těchto míst na bývalou podolskou cestu vidíte ji jako úvoz. I ten je pod tíhou staletí zvýšen oproti původnímu profilu, díky erozi a postupnému sedání okolní krajiny.To samé by se dalo říci i o sypaném svahu proti jihozápadnímu cípu Starých Hor, nad Podolským potokem.
Vlastní těžba se tehdy prováděla primitivním způsobem. V místě nálezu vykopali horníci svislou jámu (šachtu), tak jako se kope studna, o rozměru 3 x 8 metrů. Její stěny se vyztužily prkny a trámy, a takto vzniklý prostor se rozdělil na dvě části. Jednou horníci po žebřících do šachty sestupovali (vystupovali); druhou se rumpálem vytahovala ruda, jalové kamení, ale i voda v kožených vacích. Jalovina se sypala po okolí.
Pokud se zmiňuji o dolu Dorota, byl opuštěn pro velké množství jedovatých plynů, a hlavě vody. V průběhu následujících šesti století vznikaly i zanikly mnohé další doly v okolí. Všechny dále žily svou vlastní historií, tak jako již pustý důl Dorota. Šachty se zaplnily spodní vodou, která si nalezla svou vlastní cestu do dolu Zdař Bůh, a začala vyvěrat v samém cípu jihozápadní strany Starých Hor.
Všimli si toho i pracovníci Českého hydrometeorologického ústavu a od roku 1957 začali tento pramen spodní vody systematicky sledovat. Později uplácali z betonu jakýsi náhon s měřidlem. Pamatuji se, že sledování prováděl starý pan Hrstka z Vřesců, několikrát jsme se u pramenu potkali a povídali si o něm. Shodli jsme se i na tom, že pramen byl před desítkami let několikanásobně silnější. Já osobně jsem studánku ve Starých Horách objevil v listopadu 1969. Ukázal mi ji tehdejší hajný (skaut) pan Nekola, který měl úřad v Hlinici, ale sám bydlel v Jeníčkové Lhotě.
Od té doby jsem se tu čas od času objevil, ať už sám, nebo se svým skautským oddílem, či při pořádání skautských táborů. Proto i vím, že se ke studánce od nepaměti místní lidé, i pocestní, chodili osvěžit douškem pramenité vody z hlubin země. Našli se i dobrodinci, kteří jí pomáhali. A tak pramen byl upraven na studánku, vzniklo nedaleké posezení, kdosi namaloval (1964), a nad studánku pověsil úryvky z básně „Otevírání studánek” od M. Buřiče.
V březnu 2008 přišla vichřice pojmenovaná Emma. Sice nedosahovala takové síly jako její kolega Kyril v lednu 2007, ale vyvrátila několik starých smrků kolem studánky. Básničku se mi podařilo tehdy zachránit, s tím, že až přijde čas, opět ji pověsím na některý strom. Zatím se tak nestalo.
V červnu 2013, tak jak se po světě šíří geocaching, objevila se znenadání schránka i u studánky. Založila ji geocacherka („Geokatcha”) pod jménem Hlubánka. V tom samém roce, byla studánka zavedena do národního registru pramenů a studánek.
V srpnu 2017 se na místě náhle objevili dělníci, a začali s revitalizací pramenu. Prý na popud Českého hydrometeorologického ústavu. Výsledek, i vše o čem se zde zmiňuji, je patrné z fotografií. Pro studánku je to posun k dobrému. Jsem rád, že se pamatuje nejen na naše tradiční historické památky, ale i odlehlý pramen, který si to v tomto případě rozhodně zaslouží. Vždyť pramen sám, je velkým kusem historie…
